Kontratenor
.JPG)
Kontratenor (countertenor) je odborné označení pro mužský hlas zpívající technikou, která je často i samotnými kontratenory pokládána za falzet (hlavový tón). Rozsah přibližně e - e2.
Mohou zpívat výšky, které běžně spadají do ženského rozsahu. Ve skutečnosti však zpívání ve falzetové poloze kontratenorové technice škodí.[1] Kontratenoristé dnes zpívají role určené pro (především v opeře) kastráty.[p 1]
Současní kontratenoristé
[editovat | editovat zdroj]Mezi nejvýznamnější kontratenoristy dnes patří především operní pěvci Francouz Philippe Jaroussky, Němec Andreas Scholl, Chorvat Max Emanuel Cenčić, a Američan indického původu Bejun Mehta, Poláci Jakub Józef Orliński a Marcin Ciszewski. Známí jsou také Mitch Grassi ze skupiny Pentatonix a ruský parodista Maxim Galkin. V Česku je sopránovým kontratenorem Pavel Rudolf Plasche, který je současně i tenorem, skladatelem, hercem a pedagogem.
- Alfred Deller (1912-1979)
- Russell Oberlin (1928-2016)
- James Bowman (1941–)
- Paul Esswood (1942–)
- Henri Ledroit (1946-1988)
- René Jacobs (1946–)
- Wim Mertens (1953–)
- Jochen Kowalski (1954–)
- Michael Chance (1955–)
- Dominique Visse (1955–)
- Gérard Lesne (1956–)
- Derek Lee Ragin (1958–)
- Marcin Ciszewski
- Marco Lazzara (1962–)
- Brian Asawa (1966-2016)
- David Daniels (1966–)
- Andreas Scholl (1967–)
- Bejun Mehta (1968–)
- Lawrence Zazzo (1970–)
- Luc Arbogast (1975–)
- Max Emanuel Cenčić (1976–)
- Xavier Sabata (1976–)
- Pavel Rudolf Plasche (1977–)
- Philippe Jaroussky (1978–)
- Iestyn Davies (1979–)
- Christophe Dumaux (1979–)
- Florin Cezar Ouatu (1980–)
- Mathieu Salama (1980–)
- Franco Fagioli (1981–)
- David Hansen (1981–)
- Valer Barna-Sabadus (1986–)
- Jakub Józef Orliński (1990–)
- Chris Colfer (1990)
Slavné kontratenorové árie a role
[editovat | editovat zdroj]- Píseň O Solitude (Henry Purcell)
- Píseň Music for a While z cyklu Orpheus Britannicus (Purcell)
- Artaserse, opera od Leonarda Vinciho, která obsahuje množství rolí pro kontratenor
- Adone, La catena d'Adone (Domenico Mazzocchi)
- Atlante, Alceste, Il palazzo incantato (Luigi Rossi)
- Joad, Athalia (Georg Friedrich Händel)
- La Fortuna,[2] Giustino, (Händel)
- Childerico,[3] Faramondo, (Händel)
- David,[4] Saul (Händel)
- Xerxes: árie Ombra mai fu, Serse (Händel)
- Rinaldo: árie Lascia ch'io pianga, Rinaldo (Händel)
- Athamas, Semele (Händel)
- Joseph, Joseph and his Brethren (Händel)
- Hamor, Jephtha (Händel)
- Chiamo il mio ben così, Orfeus a Eurydika (Christoph Willibald Gluck)
- Orfeus: Che farò senza Euridice, Orfeus a Eurydika (Gluck)
- Cherubín: Non so più cosa son, cosa faccio, Figarova svatba (Wolfgang Amadeus Mozart)
- Cherubín: Voi che sapete, Figarova svatba (Mozart)
- A Chlorys (Reynaldo Hahn)
- Oberon, Sen noci svatojánské (Benjamin Britten)
- Hlas Apolla, Smrt v Benátkách (Britten)
- David, Chichester Psalms (Leonard Bernstein)
- Annas, Jesus Christ Superstar (Andrew Lloyd Webber)
- Kněz, Taverner (Peter Maxwell Davies)
- Smrt, Ithuriel, Rafael, Ztracený ráj (Krzysztof Penderecki)
- Prince Go-Go,[5] Le Grand Macabre (György Ligeti)
- Edgar,[6] Lear (Aribert Reimann)
- Herald, Medea (Reimann)
- Akhnaten, Akhnaten (Philip Glass)
- Vojenský guvernér, Noc v čínské opeře (Judith Weirová)
- Mefistofeles, Historia von D. Johann Fausten (Alfred Schnittke)
- Vera Lomanová, Vera z Las Vegas (Daron Hagen)
- Uprchlík, Let (Jonathan Dove)
- Rafael, Tobiáš a anděl (Dove)
- Liška/Vozka, Pinocchiova dobrodružství (Dove)
- Host, Hlas za scénou, Luci mie traditrici (Salvatore Sciarrino)
- Kreon, Freispruch für Medea (Rolf Liebermann)
- Franz, Fritz, Experiment doktora Oxe (Gavin Bryars)
- Adschib („the Wayward“), L'Upupa und der Triumph der Sohnesliebe (Hans Werner Henze)
- Artemis (rôle travesti), Phaedra (Henze)
- Trinculo, Bouře (Thomas Adès)
- Prospero, Ferdinand, Kouzelný ostrov (pasticcio)[7]
- První anděl/chlapec, Written on Skin (George Benjamin)
- Biskup Baldwin, Gawain (Harrison Birtwistle)
- Orpheus, The Second Mrs Kong (Birtwistle)
- Hadí kněžka a 2 nevinní, Minotaur (Birtwistle)
- Odysseus, Sirenen (Rolf Riehm)
- Terry, Marnie (Nico Muhly)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Kontratenoři však byli běžní ve francouzské opeře již od jejích prvopočátků (vyskytovali se již v operách J.-B. Lullyho, italského tvůrce francouzské opery, který je uvedl ve Francii do módy), protože francouzské publikum nemělo (na rozdíl od např. italského) zpěv kastrátů v oblibě.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Richard Miller, On the Art of Singing, ISBN 978-0-19-977392-3, str. 133
- ↑ Sporné. Podle Anthonyho Hickse jde o part pro chlapecký soprán, původně představpvaný Williamem Savagem předtím, než přišel o hlas (Giustino, in Sadie, II, s. 440).
- ↑ Sporné. Podle Anthonyho Hickse malý sopránový part Childerica, který nemá árie, byl zřejmě zpívaný o oktávu níže Williamem Savagem těsně po jeho ztrátě hlasu (Faramondo, in Sadie, II, 121).
- ↑ Velmi nepravděpodobné. Podle Anthonyho Hickse byla tato role původně zamýšlena pro kontraaltistku Marii Antonii Marchesiniovou, avšak z důvodu její nemoci tuto roli při premiéře zpíval herec s tenorovým rejstříkem, avšak napříště byla Händelem svěřována vždy ženským zpěvačkám (viz David Vickers, „Händel Saul. The Sixteen's magnificent new recording of Händel's Saul“, Gramophone; Robert Hugill, CD Review – Händel's Saul, „Planet Hugill – A world of classical music“, 19. září 2012).
- ↑ Role původně pro vysoký hlas, soprán nebo vyšší kontratenor (Paul Griffiths, Grand Macabre, Le, in Sadie, II, p. 511).
- ↑ Roli vytvořil tenor David Knutson, byla však zamýšlena pro tenor i kontratenor (Andrew Clements, Lear, in Sadie, II, p. 1115).
- ↑ Hudebně zpracováno několika barokními autory, vč. G. F. Händela, A. Vivaldiho, či J.-P. Rameaua (viz: The Enchanted Island: The Music, The Metropolitan Opera).
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kontratenor na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Kontratenor v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
