Wikipedie

Planetka

vesmírný objekt s oběžnou drahou kolem hvězdy, který se nepovažuje za planetu ani kometu

Planetka je malé těleso obíhající kolem Slunce nebo jiné hvězdy (tam se zatím tato tělesa jen předpokládají, dosud nebyla objevena žádná planetka u jiné hvězdy), vzhledem k malé hmotnosti většinou nepravidelného tvaru. Ve sluneční soustavě se taková tělesa nacházejí zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, v tzv. hlavním pásu. Řada z nich se však nachází i za dráhou Neptunu, kdežto jiné mohou křížit dráhu Země a dostávat se ke Slunci blíže než naše planeta.

Planetka 951 Gaspra na fotografii sondy Galileo

Za planetky se považují obvykle tělesa větší než 100 m. Menší se nazývají meteoroidy. Vede se diskuse o tom, zda mezi planetky také počítat malá tělesa obíhající ve vnější části sluneční soustavy (za drahou Jupitera) či nikoli.

Historie

editovat

První planetka byla objevena 1. ledna 1801 na palermské hvězdárně Giuseppem Piazzim a dostala jméno Ceres. V současnosti (k 18. květnu 2019) je známo 541 128 katalogizovaných planetek s dobře určenou drahou, z toho 21 922 je pojmenováno, jejich počet však neustále rychle roste.

Kdysi byla tato tělesa považována za planety. Když se zjistilo, že se jedná o tělesa ve srovnání se známými planetami velmi malá, začaly být nazývány v angličtině minor planets, česky malé planety, z čehož vzniklo jejich dnešní české označení planetky. Lze se setkat též s původně zavedeným pojmenováním asteroid nebo i se staršími českými, dnes již zastaralými a prakticky nepoužívanými názvy planetoida nebo planetoid. Tato pojmenování měla svůj původ ve vzhledu těchto těles (asteroid - hvězdě podobné, planetoid - podobné planetě).

V srpnu 2006 byl rezolucí Astronomického kongresu Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze definován pojem planeta a v souvislosti s tím i nový pojem trpasličí planeta. Do této nové kategorie byla přesunuta i jedna z planetek a to (1) Ceres, jedno transneptunické těleso (136199) Eris a bývalá planeta (134340) Pluto.

V lednu 2016 byl OSN oficiálně uznán 30. červen (coby připomínka nejvýznačnějšího dopadu kosmického tělesa na Zem v moderní době - Tunguské události 30. června 1908) jako mezinárodní den asteroidů. Jeho smyslem je poukázat na možné hrozby, ale i příležitosti, která tato malá tělesa představují.[1]

Vznik a formování planetek

editovat
Související informace naleznete také v článku Vznik a vývoj sluneční soustavy.

Podle nejstarší teorie planetky vznikly rozpadem nějaké velké planety, která podle Boodeovy řady měla existovat mezi Marsem a Jupiterem. Celková hmotnost všech planetek (objevených i předpokládaných dosud neobjevených) však není taková, aby odpovídala i té nejmenší planetě – šlo by o těleso ještě menší než náš Měsíc.

Podle současné teorie se jedná o planetesimály, jejichž akrece na planetu byla předčasně ukončena zřejmě gravitačním vlivem Jupiteru.[2]

Dělení planetek podle oběžných drah

editovat
 
Eulerův diagram s různými typy těles sluneční soustavy

Z hlediska charakteru oběžných drah se planetky dělí do celé řady skupin.

Objekty ve vnitřní sluneční soustavě

editovat

V oblasti omezené přibližně dráhou planety Jupiter se nacházejí objekty, které patří mezi planetky v užším slova smyslu, tj. tělesa, která nevykazují, ani zřejmě v minulosti nevykazovala kometární aktivitu.

  • planetky obíhající uvnitř dráhy Země:
    • vulkanoidy – hypotetická skupina planetek, obíhajících uvnitř dráhy planety Merkur. Přestože již bylo po nich pátráno, nebyla dosud žádná objevena;
    • apohely – planetky s afelem menším než 1 au, tedy taková tělesa, jejichž celá dráha leží uvnitř oběžné dráhy Země. Vzhledem k tomu je jejich maximální úhlová vzdálenost od Slunce velmi malá a proto jsou obtížně pozorovatelné. K roku 2017 bylo známo 16 takových těles. Jako první byly objeveny 2003 CP20 a 2004 JG6;
  • blízkozemní planetky:
    • trojáni Země – tělesa, pohybující se po komensurabilních drahách 1:1 se Zemí a nacházející se v libračních centrech L4 a L5 systému Slunce-Země. Jediný zatím zjištěný a potvrzený zástupce této skupiny je planetka 2010 TK7
    • planetky koorbitální se Zemí – planetky, pohybující se po dráze velmi podobné dráze Země a blízké komensurabilitě 1:1, Vzhledem k tomu vykonávají vůči Zemi složitou dráhu připomínající podkovu; mohou se dočasně na dobu desítek až stovek let stát i dočasnými měsíci Země. Jsou známy dva případy, a to planetky (3753) Cruithne a 2002 AA29;
    • Atenova skupina (též zkráceně ateni) – kříží dráhu Země, jejich dráha je z větší části uvnitř zemské dráhy, doba jejich oběhu okolo Slunce je kratší než jeden rok. Jsou pojmenovány podle planetky (2062) Aten;
    • Apollonova skupina (též zkráceně apolla) – kříží dráhu Země, jejich dráha je z menší části uvnitř zemské dráhy, jejich oběh okolo Slunce trvá déle než jeden rok. Jsou pojmenovány podle planetky (1862) Apollo;
    • Amorova skupina (též zkráceně amoři) – jejich dráhy se zvnějšku blíží k dráze Země, ale nekříží ji. Jsou pojmenovány podle planetky (1221) Amor;
  • planetky blízké Marsu:
    • křížiči dráhy Marsu – jejich dráhy kříží dráhu planety Marsu;
    • Martovi trojáni – planetky v komensurabilitě 1:1 s Marsem (znám zatím jen jediný případ, planetka (5261 Eureka);
 
Schematické znázornění hlavního pásu planetek mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru. Zobrazeni jsou také trojáni předcházející a následující Jupiter na jeho oběžné dráze.
  • planetky hlavního pásu – obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 au do 4 au a z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru se nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vzniklých těles při jejich vzájemných srážkách. Rezonanční vliv Jupiteru způsobuje, že některé dráhy jsou „zakázané“; to vede ke vzniku mezer v hlavním pásu, nazývaných Kirkwoodovy mezery na počest jejich objevitele D. Kirkowooda, který je popsal v roce 1874.
  • planetky svázané s Jupiterem:
    • trojáni – hodnoty velké poloosy jejich drah leží v rozpětí od 5,05 au do 5,4 au, pohybují se tedy po přibližně stejné dráze jako Jupiter, v komensurabilitě 1:1. Dynamicky tvoří jednu skupinu, prostorově však rozdělenou do dvou samostatných celků. Jsou totiž seskupeny kolem libračních center L4 a L5 soustavy Slunce-Jupiter. Dostávají jména po hrdinech trojské války, skupina nacházející se kolem bodu L4 po hrdinech řeckého tábora, druhá skupina kolem bodu L5 podle obránců města. Prvním objeveným trojánem byl (588) Achilles;
    • planetky koorbitální s Jupiterem – planetky, pohybující se po dráze velmi podobné dráze Jupiteru a blízké komensurabilitě 1:1, Vzhledem k tomu vykonávají vůči Jupiteru složitou dráhu připomínající podkovu; mohou se dočasně na dobu tisíců až desetitisíců let stát i dočasnými měsíci této planety. I když nejsou dosud známy žádné případy takových těles, některé vzdálené měsíce Jupiteru mohou být zachycenými planetkami tohoto typu.

Objekty ve vnější sluneční soustavě

editovat

Na rozdíl od těles ve vnitřní části sluneční soustavy je naprostá většina těchto objektů tvořena vodním ledem a dalšími těkavými látkami v pevném skupenství. Představují proto většinou neaktivní nebo málo aktivní jádra komet. Proto je někteří astronomové vůbec nepočítají k planetkám.

  • tělesa s perihelem mezi drahami Jupiteru a Neptunu:
    • kentauři – jsou to tělesa, jejichž celá dráha se nachází v prostoru mezi Jupiterem a Neptunem. První objevené těleso tohoto druhu 1. listopadu 1977 se nazývá (2060) Chiron. Protože však byla pozorována i jeho kometární aktivita, má též alternativní označení jako kometa 95P/Chiron;
    • damokloidy – jsou to tělesa na velmi excentrických drahách s perihelem ležícím uvnitř dráhy Neptunu a s afelem daleko za jeho drahou. Jejich oběžné dráhy se nápadně podobají drahám komet Halleyovy rodiny komet a pocházejí zřejmě z Oortova oblaku. Většina astronomů je proto považuje jednoznačně za jádra komet. Jsou pojmenovány podle objektu (5335) Damocles;
  • Neptunovi trojáni – pohybují se po přibližně stejné dráze jako Neptun, v komensurabilitě 1:1 a jsou stejně jako Jupiterovi trojáni soustředěni v blízkosti libračních center soustavy Slunce-Neptun. Zatím je známo pouze několik těchto těles;
  • transneptunická tělesa – mají dráhy, ležící svojí větší částí za drahou planety Neptun. Patří mezi ně i trpasličí planeta Pluto. Jsou svým charakterem velmi odlišná od ostatních planetek a proto je jim věnováno samostatné heslo.

Potenciálně nebezpečné planetky

editovat

V poslední době se objevuje čím dál tím víc blízkozemních planetek a hovoří se o možné srážce naší planety s nějakou takovou planetkou. V současné době sice není známá žádná planetka, která by do nás měla s jistotou narazit, nicméně existuje již seznam[3] blížící se tisícovce objektů, u nichž toto v dlouhodobé perspektivě nelze vyloučit. Nedávno objevená planetka (99942) Apophis, má malou, avšak nenulovou pravděpodobnost srážky se Zemí 13. dubna 2036.

Planetka 2006 BV39 prolétla 28. ledna 2006 v 07:28 UTC v minimální vzdálenosti 330 tisíc kilometrů od středu Země.

V minulosti se však takové události vyskytly. Na Zemi bylo nalezeno několik impaktních kráterů, stop po dávných dopadech velkých těles. Z blízkých kráterů to jsou Ries a Steinheim v Německu (část přetavené hmoty byla vyvržena až do Čech, z toho vznikly vltavíny) či Morasko v Polsku u Poznaně. Předpokládá se, že 10km těleso spadlo před 65 miliony let do oblasti dnešního poloostrova Yucatán (Chicxulubský kráter) a že tento impakt měl na svědomí též vyhynutí dinosaurů. Že k dopadům v dávné minulosti docházelo, svědčí nejen impaktními krátery rozbrázděný povrch Měsíce, ale též jiných těles ve sluneční soustavě.

Obavy ze srážky s planetkou

editovat

Ve 21. století sílí obavy z možného budoucího střetu Země s větší planetkou. Výzkum střediska Pew Research Center a periodika Smithsonian z roku 2010 ukázal, že téměř třetina současné americké populace věří v možnost, že do roku 2050 zasáhne naši planetu velký asteroid (což bude mít nezanedbatelné následky pro celou lidskou civilizaci).[4]

Dělení planetek podle chemického složení

editovat

Podle hrubé klasifikace se planetky na základě jejich spektrálních charakteristik a albeda dělí do tří, resp. čtyř základních skupin, a to:

  • C-planetky – (angl. „carbonaceous“, uhlíkaté) s velmi nízkým albedem okolo 0,05, jejichž spektrální charakteristiky se podobají uhlíkatým chondritům a jsou nejrozšířenější (přibližně 75 % známých planetek);
  • S-planetky – (angl. „stony“, kamenné) s albedem 0,15 až 0,25, tvořené směsí niklového železa s křemičitanovými minerály (přibližně 27 % planetek);
  • M-planetky – (angl. „metallic“, kovové) s albedem 0,10 až 0,18, tvořené prakticky čistým niklovým železem (přibližně 6 % planetek);
  • U-planetky – (angl. „unclassified“, nezařazené) nespadající do žádné z předchozích skupin.

Všechny tyto skupiny se dále podrobněji dělí na podskupiny.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ ESA. UN recognises 30 June as Asteroid Day. European Space Agency. Dostupné online [cit. 2017-01-03]. 
  2. ↑ VOKROUHLICKÝ, David. Formování planet [online]. Český rozhlas Leonardo, 2009-11-28 [cit. 2010-02-13]. Čas 31:50 od začátku stopáže. Dostupné online. 
  3. ↑ http://cfa-www.harvard.edu/iau/lists/Dangerous.html
  4. ↑ Socha, V. (2017). Velké vymírání na konci křídy. Nakl. Pavel Mervart (edice Amfibios), Červený Kostelec, str. 16.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Planetka&oldid=23468791“