Soluň

Soluň ; Θεσσαλονίκη
	; vlajka
Poloha
Souřadnice	40°38′50″ s. š., 22°57′50″ v. d.
Nadmořská výška	0 až 20 m n. m.
Stát	Řecko
Kraj	Střední Makedonie
Regionální jednotka	Thessaloníki
	Soluň
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	1 455,62 km²
Počet obyvatel	309 617 (2021)
Hustota zalidnění	212,7 obyv./km²
Světové dědictví UNESCO
Název lokality	raněkřesťanské a byzantské památky Soluně
Typ	kulturní dědictví
Kritérium	i, ii, iv
Odkaz	456 (anglicky)
Zařazení	1988 (12. zasedání)
Správa
Starosta	Stelios Aggeloudis (od 2024)
Vznik	315 př. n. l.
Oficiální web	www.thessaloniki.gr
Telefonní předvolba	231
PSČ	530–539, 54015–54655 a 56404
Označení vozidel	MM, NA, NB, NE, NH, NI, NK, NM, NN, NO, NP, NT, NY, NX a NZ
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Soluň (Tesalonika, řecky Θεσσαλονίκη, přepisováno jako Thessaloniki, někdy též Saloniki z tureckého Selânik) je neoficiální metropolí řecké Makedonie, správní středisko oblasti Střední Makedonie a prefektury Soluň. S předměstími zde žije přes jeden milion obyvatel a je druhým největším řeckým městem. Několik staveb ve městě z období raného křesťanství a Byzantské říše je od roku 1988 zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Geografická poloha

Soluň se nachází na Balkánském poloostrově v kraji Makedonie. Na západě poloostrova Chalkidiki v Soluňském zálivu. Vzniklo v deltě řek Vardar a Aliákmon. Město se nachází v malé nížině, která je obklopena horami, které je přirozeně chránily. Hluboký záliv poskytoval výborné podmínky pro přístav. Město mělo díky své poloze velký strategický význam.

Historie

Období Řecka a Říma

Město založil v roce 312 př. n. l. Kassandros, král Makedonský, nedaleko dnes historického města Therma. Pojmenoval jej po své manželce Thessalonice, sestře Alexandra Velikého. Město rychle rostlo, v druhém století př. n. l. již byly vybudovány hradby. Soluň byla centrem v té době autonomní makedonské provincie se svým parlamentem (Εκκλησία του Δήμου). Po pádu Makedonské říše v roce 146 př. n. l. se město stalo součástí Římské říše, na důležité spojnici mezi Římem, Dyrrhaciem (dnešní Dračí v Albánii) a Konstantinopolí. Přesto mu zůstaly všechny výsady z dob Makedonského království – Soluň totiž stále byla správním městem jedné ze čtyř římských částí Makedonie, pod správou prétora, který v ní sídlil. V této době byl vybudován také přístav (Σκαπτός Λιμήν), jehož části se dochovaly dodnes. V roce 55 př. n. l. byla vybudována Akropolis, která měla město chránit před Thráckými nájezdy, které nedlouho předtím město vážně poškodily. V časech po přelomu letopočtu tu existovala početná židovská komunita a začali se tu objevovat i první křesťané. Při své misii zde svatý Pavel založil první církevní sbor, avšak zanedlouho musel město opustit, právě kvůli rozepřím s početnou již zmíněnou židovskou komunitou. Až roku 306 přijala Soluň svého patrona, svatého Demetria.

Byzantské a osmanské období

Po rozdělení římské říše na východní a západní význam Soluně, která byla jedním z největších východořímských měst, vzrostl. Od konce 6. století byl však Balkán vystaven ničivým barbarským nájezdům (Slované, Avaři), v roce 620 postihlo město zničující zemětřesení, které zdevastovalo mnoho budov, většinou veřejných. Roku 586 oblehli Avaři zřejmě společně se Slovany Soluň poprvé, ale město bylo chráněno masívním opevněním a náporu útočníků odolalo. Obležení se pak ještě několikrát opakovalo, například v letech 675–681 se ji Slované neúspěšně pokusili dobýt celkem čtyřikrát. V té době byla již Soluň druhým největším městem byzantské říše (po ztrátě Antiochie a Alexandrie). Roku 826/7 resp. 813 (nebo 815) se zde narodili slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. Roku 904 vyplundrovali město Arabové, odvezli z něj bohatou kořist a odvlekli na třicet tisíc zajatců.

Byzantská Soluň se postupně stala prosperujícím městem, významnou obchodní křižovatkou i centrem tehdejší učenosti. Roku 1185 byla dobyta jihoitalskými Normany, kteří se pokoušeli zmocnit byzantských držav na Balkáně. Po vzniku latinského císařství v roce 1204 se Soluně a části Makedonie a Thessálie zmocnil protikandidát Balduina Flanderského na císařský trůn Bonifác z Montferratu a založil zde soluňské království. To však existovalo pouze do roku 1224, kdy ho na synovi Bonifáce z Montferratu Demetriovi dobyl epeirský despota Theodoros Angelos, jeden z byzantských exilových vládců, a nechal se korunovat císařem Římanů. Později se Soluň oddělila od epeirského despotátu a roku 1246 se stala součástí nikájského císařství a po roce 1261 obnovené byzantské říše. V době občanské války vypuklo v letech 1342–1349 tzv. povstání zélótů, rozsáhlé sociální hnutí, vyvolané složitými poměry v tehdejší Byzanci. Ve druhé polovině 14. století bylo byzantské území silně okleštěno osmanskými Turky. Soluň byla jednou z mála držav, které zůstaly císaři, ale již roku 1387 a znovu 1384 se jí dočasně zmocnili Osmani.

Roku 1430 bylo město definitivně dobyto osmanským sultánem Muradem II. a přejmenováno na Selânik, a vydrželo v tureckých rukou až do roku 1912 – téměř 500 let. V roce 1901 byl vystavěn moderní přístav. Bylo zde také centrum hnutí Mladoturků, navíc se zde v roce 1881 narodil pozdější prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Právě v této době byla Soluň značně multikulturním městem.^[2] Jak uvádí Ottův slovník naučný, žilo zde v r. 1900 téměř 118 000 obyvatel, z toho na 55 000 Židů, 26 000 Turků, 16 000 Řeků, 10 000 Bulharů,^[3] 2 500 Romů, a dále Albánci, Srbové, Francouzi, Italové aj. Podíl židovské komunity v Soluni byl vysoký po celou dobu 19. století (v roce 1842 to bylo 51 %, od 2. pol. 60. do 90. let 19. stol. to bylo 56 % a na začátku 20. stol. 49 %). Teprve s nástupem druhé balkánské války, respektive v průběhu první světové války, klesl podíl Židů pod 40 %, ovšem pouze z důvodu nárůstu nežidovského (především řeckého) obyvatelstva. Skutečnou ranou byla až druhá světová válka, po které se podíl židovského obyvatelstva radikálně snížil a v roce 2000 zde žilo už jen 1000 obyvatel hlásících se k židovství.

Moderní období

V první balkánské válce roku 1912 byla Soluň obsazena řeckými vojsky, po vypuknutí první světové války zde došlo v roce 1915 k vylodění jednotek Dohody. Ještě před podepsáním míru, roku 1917, byla celá zničena požárem, jehož příčina není dodnes objasněna. Francouzský architekt Ernest Hebrard Soluň přestavěl, což vedlo ke ztrátě jejího orientálního, tureckého rázu a jejímu architektonickému návratu Evropy. Po válce kromě této obnovy došlo i k ohromnému stěhování obyvatelstva, často se mu také říkalo „hlavní město uprchlíků“; byli sem přesídleni Řekové ze západní Anatolie, kdežto Židé naopak odešli do Palestiny nebo do USA. Krátce po vzniku Jugoslávie tu vzniklo Jugoslávské pásmo svobodného obchodu^[4] jako výsledek jejích snah o anexi oblasti. Za druhé světové války byla Soluň v letech 1941–1944 obsazena německými vojsky. Okupace zničila poslední zbytky židovské komunity, zůstalo jen necelých 1000 židů. Po válce bylo město rychle obnoveno, v roce 1978 je ale opět poškodilo zemětřesení. Roku 1997 byla Soluň vyhlášena Evropským městem kultury.

Výroba

V Soluni se vyrábí ocel, chemické výrobky a stavební materiály.

Doprava

Díky přístavu a svojí poloze je její význam veliký pro celou jihovýchodní Evropu, hlavně pro země bývalé Jugoslávie a Bulharsko. V 70. letech byla zprovozněna první dálnice, dnes je zde velká dálniční křižovatka. V Soluni je mezinárodní letiště, které mimo jiné obsluhuje i pravidelnou linku z/do Prahy. Začalo se stavět i metro, které městské dopravě velmi pomůže.

Památky

Antické divadlo - amfiteátr
Galeriův triumfální oblouk
Bílá věž- emblém města
Bazilika svatého Demetria s hrobem světce ze 4. století, přestavěná po osmanských útocích a po zemětřesení
Rotunda sv. Jiří
Chrám Acheiropoiétos
Chrám Panagia chalkeon
Chrám Dvanácti apoštolů
Byzantské hradby
Turecké lázně Bey Hamam
Mešita Alaca Imaret

Sport

Ve městě sídlí multisportovní (především fotbalové a basketbalové) kluby PAOK, Aris a Iraklis.

Partnerská města

Alexandrie, Egypt, od 12. července 1993
Boloňa, Itálie, od 20. října 1984
Bratislava, Slovensko, 23. duben 1986
Kolín nad Rýnem, Německo, 3. května 1988
Constanţa, Rumunsko, 5. července 1988
Hartford, Connecticut, USA, 5. březen 1962
Kalkata, Indie, 1. leden 2005
Korçë, Albánie, 14. říjen 2005
Lipsko, Německo, 17. října 1984
Limassol, Kypr, 30. červen 1984
Melbourne, Austrálie, 19. březen 1984
Nice, Francie, 20. březen 1992
Plovdiv, Bulharsko, 27. únor 1984
San Francisco, Kalifornie, USA, 6. srpna 1990
Tel Aviv, Izrael, 24. listopad 1994
Tchien-ťin, Čína, 4. březen 2002
Tung-kuan, Čína, 24. října 2008
Bergen, Norsko, 24. října 2008

Galerie

Rotunda sv. Jiří
Rotunda sv. Jiří, interiér
Chrám Acheiropoiétos
Chrám Acheiropoiétos, interiér
Bílá věž
Lázně Bey Hamam
Galeriův triumfální oblouk
Reliéfy Galeriova oblouku
Chrám Dvanácti apoštolů
Chrám Panagia Chalkeon
Chrám Panagia Chalkeon, freska (14. stol.)
Byzantské hradby
Mešita Alatza Imaret
Královské divadlo

Odkazy

Reference

↑ Αποτελέσματα Μόνιμου Πληθυσμού κατά Δημοτική Κοινότητα. Hellenic Statistical Authority. 21. dubna 2023. Dostupné online.
↑ KARČIĆ, Hamza. Why a Balkan city is important for understanding Turkish history. Daily Sabah. 2020-11-06. Dostupné online [cit. 2021-03-20]. (anglicky)
↑ https://www.solunbg.org/en/
↑ ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 517.

Literatura

Ottův slovník naučný nové doby, heslo Soluň. Sv. 11, str. 111
Thessaloniki and the Bulgarians.History. Memory. Present. [1]

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Soluň na Wikimedia Commons
solun Photo

[ce7c386345222df63ecb1b9854bd07f8a7cd93f2-1] Αποτελέσματα Μόνιμου Πληθυσμού κατά Δημοτική Κοινότητα. Hellenic Statistical Authority. 21. dubna 2023. Dostupné online.

[ds-2] KARČIĆ, Hamza. Why a Balkan city is important for understanding Turkish history. Daily Sabah. 2020-11-06. Dostupné online [cit. 2021-03-20]. (anglicky)

[3] ttps://www.solunbg.org/en/

[RAD-517-4] ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 517.

[1]

[2]

[3]

[4]

Řecko – Ελλάδα – (GR)

Kraje (Περιφέρειες) a jejich hlavní města

Attika (Hlavní město Athény) • Epirus (Ioánnina) • Jónské ostrovy (Korfu – Kerkyra) • Jižní Egeis (Ermupoli) • Kréta (Heráklion) • Peloponés (Tripoli) • Severní Egeis (Mytiléna) • Střední Makedonie (Soluň) • Střední Řecko (Lamia) • Thesálie (Larisa) • Východní Makedonie a Thrákie (Komotiní) • Západní Makedonie (Kozani) • Západní Řecko (Patra)

Zvláštní status: Athos (Karyés)